Základní informace o chovu

„Hele, ale to je blbý, že ten Subway Dancer je valach, že nebude mít žádný hříbata.“
„Tak myslím, že jeho majitel si stěžovat nebude. Zato se dočkáme asi nějakých potomků od Nagano Golda.“
„No, to je super, ti budou určitě běhat hodně dobře.“
„Není to úplně jistý. A prodávat se nebudou až tak moc, protože asi budou pozdní.“

Chov koní je téma natolik široké, že bych nevěděl, kde začít, a tak hluboké, že bez delšího studia by mluvit o něm bylo stejně jen mlácením prázdné slámy. Dá se ale předpokládat, že dříve či později narazíte na zmínky o původu jednotlivých koní, a v tomto článku se letmo dotkneme používaných výrazů.

Když se mluví o rodičích nějakého koně, říká se, že je po příslušném hřebci a z dané klisny, takže třeba Nagano Gold je po Sixties Icon (otec, anglicky sire) z Never Enough (matka, anglicky dam).

Sledují se i předchozí generace, především otec matky (anglicky damsire) a bába, tj. matka matky. Zajímaví jsou ale také sourozenci, a to sourozenci samotného koně, ale i sourozenci jeho rodičů, případně jejich potomci. Vychází se z toho, že pokud kdokoliv v ne příliš vzdáleném příbuzenském vztahu byl schopen dát úspěšného potomka, je možné, že se to zopakuje.

Jako rozhodující se berou vždy poslední dvě generace, ty předchozí už podle všeho nemají takový vliv. Je nutné si uvědomit, že všichni angličtí plnokrevníci pocházejí z pouhých tří koní, takže dříve či později v jejich rodové linii na nějakého šampiona narazíte. A možná právě ten malý podíl jeho krve způsobí, že se z laciného outsidera stane šampion nový.

Rodina je zmiňována často především u koní, kteří startují poprvé a jejich původ je jediným vodítkem, jak dobře by mohli zaběhnout. Sleduje se jednak, jak jsou jejich předci či sourozenci kvalitní obecně (např. kolik vyhráli dostihů a jak byly tyto dostihy kvalitní), kromě toho je ale podstatné i to, jak úspěšní byli v dostizích podobných tomu, který se právě běží (rodič, který vyhrál v pěti letech na vytrvalecké distanci, nebude až tak zásadní, když jde o sprint pro dvouletky).

Především u plemeníků se proto sleduje, nositeli jakých vlastností jsou, tj. jaké vlastnosti předávají svým potomkům. Těmito vlastnostmi jsou především ranost a pozdnost, které udávají, jestli daný kůň bude nejlépe běhat v počátečních letech své kariéry, především jako dvou- a tříletý, nebo jestli na jeho výsledky bude potřeba počkat. Ranost je v dnešní uspěchané době preferovaná, majitelé nechtějí na svá vítězství čekat.

Dalšími vlastnostmi jsou rychlost a vytrvalost. Rychlí koně bývají úspěšní ve sprintech, vytrvalí vcelku pochopitelně na vytrvaleckých tratích. Ti nejlepší ale bývají minimálně z části rychlí i vytrvalí, právě kvůli tomu vynikají. Zmiňuje se ještě tvrdost, tj. jak často a jak dlouho kůň vydrží běhat.

Plemeníků je vždy jen pár a bývají to ti nejlepší z nejlepších. Než je jim dovoleno začít připouštět klisny, musí projít certifikačním procesem, jinak jejich potomci nebudou považováni za plnokrevníky. „Stojí“ potom v hřebčínech, kam za nimi majitelé posílají své klisny, aby je připustily. Za to platí majitelům hřebců poplatky, které se pohybují od 10 tisíc korun u nás až po několik set tisíc dolarů či liber v zahraničí, většinou se platí až poté, co je jasné, že klisna zabřezla.

U nás jsou největšími hřebčíny Napajedla a Centrum Darhorse, které nabízejí vždy několik plemenných hřebců v širší nabídce – od sprinterů po vytrvalce.