Lysá nad Labem

Myslím, že to příliš nepřeženu, když řeknu, že dostihové závodiště v Lysé nad Labem patří k rodinnému stříbru českého turfu. Vzniklo v padesátých letech minulého století a dá se tak už považovat za víceméně tradiční, dostihový provoz se na něm s různými výkyvy odehrává už skoro 70 let.

Závodiště se nachází za městem Lysá v rovině, která na nás Polabím přímo dýchá. Na druhou stranu je tu tolik stromů, že pokud právě nesedíte na tribuně, není problém najít stín, ve kterém se dají přežít i ta nejúmornější vedra. Ze všech českých závodišť bych právě o tom místním nejspíš řekl, že je „příjemné“.

Polabskou oblast je možné považovat za kolébku dostihového sportu v Čechách a s lysolabskou dráhou je spojeno několik slavných jmen, především Evy Palyzové, překážkové jezdkyně, která „se zásadním významem zasadila za dostihový provoz na tomto závodišti v novodobé historii“, pokud mám citovat web závodiště. Základnu zde mělo několik význačných trenérů, v dnešní době je to Tomáš Váňa, který se z velké části na chodu závodiště podílí, pokud je mi známo.

Dostihové parametry

Běhá se na levou ruku, což může být pro některé koně představovat problém či nezvyk. Celý okruh pro rovinové dostihy má 1500 metrů, díky uspořádání dráhy se tu nemohou pořádat například dostihy na 1200, 1400 či 2000 metrů, zato se tu často vypisují jinde nepoužívané distance 1300 či 1700 metrů. Maximální počet účastníků dostihu je 14, při rovinových dostizích se používají standardní startovací boxy.

Cílová rovina má jen cca 300 metrů, podle mého pocitu se na ní pořadí přesto často mění. Je to dáno nejspíš tím, že je místní rovinka rovná a nesvažuje se dolů jako v Mostě.

Vnitřní okruh je určený pro steeplechase, běhá se zde ale také crosscountry s překážkami jako irská lavice, zahrádky či kamenná zeď. Proutěné překážky se staví přímo na rovinovém okruhu, podobně jako je to v Karlových Varech. Při všech překážkových dostizích závěrečný úsek běží koně v obvyklé cílové rovině.

Dostihy

V současné době se v Lysé nad Labem běhá ve státní svátky – na velikonoce, na prvního máje, začátkem července, na svatého Václava nebo 28. října, za mimořádných okolností jako letos potom i 17. listopadu. Zajímavostí je, že podle původního plánu se letos právě v listopadu měla běžet Prvomájová steeplechase.

Ta je také jedním z vrcholných dostihů, které se tu pořádají, spolu s Memoriálem Evy Palyzové. V obou případech se jedná o crosscountry, které se sice nemohou srovnávat s věhlasnými pardubickými dostihy, přesto na listině vítězů těchto závodů a Velké Pardubické najdeme několik shodných jmen, například posledního vítěze nejslavnějšího dostihu u nás z roku 2019 Teophila.

Oba výše zmíněné dostihy jsou I. kategorie, jinak se zde ale běhají pouze provozní handicapy a ceny III. a nižších kategorií, přičemž jejich dotace jsou nižší než závodištích kategorie A. Proto se tu málokdy potkáte s koňmi nejvyšší rovinové třídy, což ale nijak nesnižuje napínavost soubojů, které se tu odehrávají.

Diváci

Oč by mohli být diváci ochuzeni na slavných jménech, o to silnější a bezprostřednější zážitek si odsud odnesou. V zásadě platí, že čím menší závodiště, tím blíže má člověk ke koním a veškerému dění. Když koně odcházejí z padoku na dráhu, zavřou se závory a diváci musí počkat, než se budou moci zase vrátit k tribuně, podobně jako je tomu třeba v Bratislavě.

Celé prostředí je velmi domácké a neformální. Velkou část diváků tvoří lidé z Lysé a okolí, kteří se přišli pobavit s rodinami, je tu méně cítit určitě napětí jako ve větších dostihových centrech. K tomu však patří ale o něco menší komfort – na tribunách je méně míst, žádná nestojí přímo před cílem, ve výhledu mnohdy něco překáží. Nesedíte-li dost vysoko, velkou část cílové rovinky není přes věž rozhodčí vidět a vy jen podle komentátorových slov můžete tušit, jak se zamíchalo pořadí od chvíle, kdy jste koně uviděli vyjíždět z oblouku. A pozor, za vstup na tribunu se platí ještě dodatečné vstupné.

Naopak padok je opravdu velký a místo u zábradlí najdete, i když přijde velká návštěva. Není zde ale žádná obdoba malého padoku jako v Chuchli, po doběhu tedy koně jen chvíli krouží po dráze a vyhlašování probíhá u cílového mezníku.

Co se občerstvení týká, je potřeba být flexibilní. Může se stát, že u jednoho ze stánků bude předlouhá fronta a o pár desítek metrů nebude stát nikdo. Stejně tak i nápoje se prodávají na různých skrytých místech, je potřeba být pozorný. A pokud přišlo diváků hodně a otevřený je jen jeden stánek, potom je potřeba vybírat si mezi utišením hladu a žízně a tím, že některý z dostihů budete muset strávit čekáním, až na vás přijde řada. Je ale možné, že už je situace lepší než při naší první návštěvě.

Nečekejte žádné zázraky – pokud je zrovna parno a nemáte chuť právě na něco smaženého, budete si muset po konci dostihového dne někam do Lysé. Případně si dát gumového hada či perník. Co se týče stánků s cukrovou vatou, klobouky a podobně má lysolabské závodiště mírně pouťový charakter – ale možná i to vytváří jeho neopakovatelnou atmosféru.

Toalet je několik, ale jsou poměrně spartánské a není jich přehnaně mnoho. Část z nich představují přenosné budky Johnny, které už ke konci odpoledne příliš nelákají k návštěvě.

Doprava

Parkoviště je obrovské. Míst pod stromy ve stínu není málo, ale také jich není neomezeně. Parkovné činí 50 korun, zároveň zaplatíte i vstupenky, cena je 100 Kč na hlavu.

Z Prahy se dá do Lysé dostat buď po D11 na Hradec Králové, kde se sjíždí na 18. kilometru, nebo po D10 na Mladou Boleslav, přičemž se sjíždí na 14. či 17. kilometru. Odtam vás šipky vcelku spolehlivě dovedou do Lysé, tam už je to ale horší, protože jsem si nevšiml žádného značení, které by vás nasměrovalo přímo na závodiště. Jelikož můžete přijet z různých směrů, nenapadá mě jednoduchý způsob, jak vás navést, ale jestliže narazíte na železniční přejezd, máte vyhráno.

S jinými druhy dopravy nemám zkušenosti, ale určitě do Lysé jezdí jak vlaky, tak autobusy, přičemž od nádraží na závodiště je to plus minus jeden kilometr.